INFOPEDIA

GSM

obrazek   Existuje celá řada buňkových – nebo jinak celulárních – telefonních standardů. První systémy byly analogové, novější jsou už založeny na digitálních způsobech přenosu. Nejstarší 450MHz systémy se objevily na začátku osmdesátých let ve Švédsku a odtud se rozšířily i do ostatních skandinávských zemí (není tedy divu, že dnes je Švédsko zemí s největším počtem mobilních telefonů na hlavu).

Tyto mobilní telefony pracovaly v normě NMT (Nordic Mobile Telephone) 450 a později 900 MHz, podle pásma. Další analogové standardy pro buňkové telefony vznikly v Americe – APMS (Advanced Mobile Phone System), pracující v pásmu 800 MHz, ve Velké Británii – TACS (Total Access Communication System), pracující v pásmech 800 a 900 MHz, v Japonsku – NTT (Nippon Telegraph Telephone), v Německu – C450; i jinde vznikaly další systémy nebo modifikace už uvedených.

Pro zlepšení kvality, vyloučení možnosti odposlouchávání i pro celkově lepší možnosti přenosu a zvýšení kapacity jsou však analogové systémy postupně nahrazovány systémy novými, digitálními. V současné době to jsou zejména evropský standard GSM (Global System Mobile), pracující v pásmu 900 MHz, a americký digitální standard D-APMS, který je poněkud nešťastně naroubován na původní analogový APMS; oba pracují na frekvenci 800 MHz a jsou se systémem GSM nekompatibilní.

Sotva se zahájily práce na digitálních systémech s frekvencí okolo 900 MHz (první GSM telefony se objevily okolo roku 1992), už se začalo mluvit o tom, že pro větší objemy dat a hlasu je pásmo 900 MHz (v Americe 800 MHz) příliš plné. A tak se objevily nové normy pracující s vyššími frekvencemi. V Evropě vznikl systém DCS 1800 (Digital Cellular System) s 1800 MHz, odvozený od systému GSM (ale bohužel s ním dosud není kompatibilní), a v Americe podle tohoto systému vznikl systém PCS 1900 (Personal Communication System).

Tyto buňkové digitální systémy zabezpečují bezdrátové telefonní spojení a datové služby mobilním uživatelům. Buňkou se zde rozumí určitá oblast pokrývaná signálem z antény umístěné uprostřed buňky. Buňky jsou uvažovány ve tvaru šestiúhelníků, jejichž velikost závisí na počtu uživatelů buňkových telefonů v oblasti a na geografické složitosti této oblasti. Jedna buňka má maximální průměr zhruba 35 km. Od běžného rádiového spojení se buňkové telefonní spojení liší právě touto koncepcí buňek a podporou většího počtu komunikačních kanálů uživatele. Pro rádiové spojení se totiž využívá vždy celá spojitá oblast určitých frekvencí. Buňky, které spolu sousedí, pracují na různých frekvencích a mobilního uživatele si mezi sebou předávají.


««« Předchozí text: Prestigio Libretto PER3162B Následující text: Excel 5.0 »»»

key | 25. 4. 2010 Ne 20.35 | Technologie | trvalý odkaz | tisk | 227x

Komentáře k textu

- Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.