INFOPEDIA

Svoboda Antonín

obrazek   Antonín Svoboda (1907–1980), český odborník, hlavní architekt nejméně 20 velmi originálních počítačových systémů.

Profesor George Jiří Klír z Univerzity státu New York, o něm, svém učiteli, napsal: „Jedním z hlavním jeho přínosů pro Československo je to, že vychoval několik prvních generací odborníků v počítačích, a to i za podmínek, které nebyly příliš příznivé. Svobodovi aspiranti, kteří s ním byli v úzkém a přátelském styku, si od něho odnesli mnohem víc než jenom odborné znalosti. Naučili se nejen principům vědecké a inženýrské práce a přidruženým filozofickým otázkám, ale i globálnímu systémovému myšlení. Naučili se být kritičtí a přitom tolerantní k jiným názorům. Svoboda věřil v morální principy, které byly v ostrém rozporu s ‚legálními‘ morálními principy komunistického režimu po tragickém únoru 1948. Tyto principy nikdy neskrýval a neopustil ani v těžkém období padesátých let, a to ani za cenu toho, že si tím značně poškodil svou vědeckou kariéru.“

Narodil se 14. října 1907 v rodině profesora češtiny na pražské průmyslovce. Po maturitě se přihlásil na Fakultu strojního a elektrotechnického inženýrství Českého vysokého učení technického. Avšak přednášky inženýrského typu mu nestačily, zajímala ho hlouběji fyzika. Proto se ještě v posledním ročníku ČVUT v roce 1930 pustil do jejího studia na Přírodovědecké fakultě univerzity Karlovy.

Svoboda Antonín

profesor Antonín Svoboda.

Měl spoustu zájmů. Hrál dobře na piano, a proto si mohl přivydělávat jako korepetitor pěveckého sboru. Chodil do Pražského dechového kvinteta. A občas ho požádali o výpomoc z České filharmonie, aby tam bušil do tympánů. Vypracoval se na vynikajícího hráče bridže, navíc tuhle společenskou karetní hru i teoreticky zkoumal. Není divu, že první kniha, kterou vydal, se jmenovala Nová teorie bridge.

Pracoval jako asistent na katedře fyziky ČVUT. Tam také obhájil doktorskou dizertaci. Za ženu si vzal studentku astronomie Miladu. V roce 1936 byl povolán do základní vojenské služby. Spolu s dr. Vladimírem Vandem, astronomem, byl dr. ing. Svoboda zařazen do skupiny výzkumníků, která měla postavit zaměřovač pro protiletadlové dělostřelectvo. Za krátkou dobu navrhli originální přístroj. Vypočítával budoucí polohu letadla a určoval místo, kde bude v okamžiku, kdy tam doletí náboj. Ministerstvo národní obrany projekt přijalo.

Koncem roku 1938, kdy české pohraničí obsadili na základě mnichovské dohody Němci, poslali vojáci Svobodu a Vanda do Francie. Samozřejmě s veškerou dokumentací. A pod patronací francouzského ministerstva války přístroj dál stavěli. Když Němci zaútočili na Francii a fronta se zhroutila, utíkali oba konstruktéři a paní Svobodová s půlročním synem Tomášem do Marseille. Na kolech. Svoboda měl v rámu svého bicyklu plány zaměřovače, které chtěl předat Britům. Cesta dlouhá 600 kilometrů trvala dva strašné týdny. Paní Svobodovou s malým chlapcem umístila jedna humanitární organizace na lodi směřující do portugalského Lisabonu. Svoboda našel místo na lodi směřující do Casablanky v Maroku. Cestující si s sebou nesměli brát větší věci. To platilo i pro Svobodu. „Buď vy, anebo to kolo!“ nařídil nekompromisně jeden důstojník. Z Casablanky se dostal Svoboda do Lisabonu. Odtud odplula celá rodina nejprve na Kubu a v lednu 1941 do USA.

V New Yorku nastoupil Svoboda k firmě ABAX, u níž opět navrhoval zaměřovače protiletadlového dělostřelectva. Polohu letadla vypočítával na analogovém počítači metodami, které sám vymyslel. Získal na ně několik patentů. Díky vynalézavosti a nadšení byl brzy jmenován šéfinženýrem a nakonec i viceprezidentem firmy. Avšak podnik vlastnil Mexičan, který měl podezřelé styky s Němci. Armáda proto od smlouvy s ním ustoupila.

Svoboda odešel v roce 1943 do Bostonu do Radiační laboratoře (Radiaton Laboratory) proslulé techniky MIT. Stal se členem skupiny konstruktérů, která vyvíjela radarem řízený protiletadlový zaměřovač pro válečné lodi Mark 56. Dostal se tak přímo do středu lidí, kteří zakládali novou počítačovou techniku, jako byli Norbert Wiener, Claude E. Shannon, Howard Aiken, John von Neumann, a známý organizátor výzkumů Vannevar Bush.

Při vývoji Mark 56 Svoboda opět zazářil. Především vytvořil teorii, která umožnila navrhnout počítačové mechanismy. Zaměřovač v Bostonu brzy dokončili a americké námořnictvo ho okamžitě zařadilo do své výbavy. V závěrečném období války v Pacifiku zachránil tento přístroj životy mnoha tisíc námořníků. Svoboda byl odměněn prestižním vyznamenáním Naval Ordnance Development. Je zřejmě jediným Čechem, který je získal.

Svoboda Antonín

profesor Antonín Svoboda a jeho spolupracovníci Ing. Zdeněk Korvas,CSc. (první zleva). a Ing. Jiří Oblonský.

Po skončení války mohli odborníci z Radiační laboratoře zveřejnit závěry svých studií – vesměs výsledky, které se staly odrazovým můstkem pro další rozvoj. Svobodu požádali, aby přispěl monografií o analogové výpočetní technice.

Knihu Computing Mechanisms and Linkages (Výpočetní mechanismy a prvky) – první souhrnnou práci o výpočetní technice na světě – dopsal v červnu 1946 už v Praze. Vyšla anglicky, čínsky, rusky i v mnoha dalších jazycích.

Třebaže se před Svobodou otevírala jedinečná možnost zůstat na průkopnickém pracovišti MIT, vrátil se domů. Tvrdil:

„Tak jako je Švýcarsko světovou velmocí v hodinkách, tak se může stát Československo velmocí v počítačích!“

Avšak na katedře matematiky pražské ČVUT ho přijali s rozpaky. Starší profesoři v něm cítili konkurenta. Když nabídl právě dokončenou knihu jako podklad pro habilitaci na docenta, odmítli ji: „Tahle práce na to nestačí!“

V roce 1948 zahájil Svoboda na Elektrotechnické fakultě ČVUT nepovinné přednášky pod názvem Stroje na zpracování informací. Uvědomoval si, že musí přivádět k nejnovějším znalostem o počítačích rovněž odborníky z elektroniky, spojů a příbuzných oborů.

Spojil se s pražskou filiálkou Zbrojovky Brno v Praze-Vokovicích, která vyráběla stroje pro děrné štítky. Postavil pro ni stolní kalkulačky s elektromagnetickými relé. Nikdo však o ně neměl zájem. Potom dokončil prototyp kalkulačního děrovače, který začala továrna – nyní už Aritma Praha – vyrábět pod označením T-50.

Za tento stroj, který doplňoval soustavu děrnoštítkových zařízení, dostal Svoboda v roce 1955 Státní cenu Klementa Gottwalda. „Bylo to jediné uznání, které za veškerou svou zdejší činnost obdržel, nikdy se však k této poctě udělené komunistickým režimem nehlásil,“ napsal jeho spolupracovník Václav Černý.

Syn Tomáš byl nadaný muzikant. Už v devíti letech složil první skladbu a symfonii, kterou dokončil v šestnácti, hrál Pražský symfonický orchestr FOK.

S jedinečnou nabídkou přišel za Svobodou v roce 1950 profesor Eduard Čech, ředitel nově vzniklého Ústředního ústavu matematického: „Pane docente, nechcete u nás zřídit laboratoř matematických strojů?“ Pustil se do vývoje počítače – prvního československého číslicového počítače, který dostal název SAPO (Samočinný počítač). Jeho tým se postupně rozrůstal. Když na podzim 1952 vznikala Československá akademie věd, přešel do ní i Čechův ústav. O tři roky později se z něho vydělilo Svobodovo oddělení jako Ústav matematických strojů ČSAV.

Svoboda se stával legendou i mezi českými matematiky a inženýry. Ale jeho bývalý spolužák Jaroslav Kožešník, nyní ředitel Ústavu teorie informace a automatizace Československé akademie věd, ho považoval za nepříjemného konkurenta. Kožešník, jehož hvězda v aparátu ČSAV stoupala, se ho pokusil za pomoci komunistických byrokratů zlikvidovat. Svoboda se chtěl vyhnout přímé konfrontaci. Docílil toho, že byla jeho organizace převedena z Akademie věd pod křídla ministerstva všeobecného strojírenství jako Výzkumný ústav matematických strojů.

Při stavbě počítače se konstruktéři potýkali s mnoha potížemi. Především neměli k dispozici kvalitní elektronky jako Američané, ale museli sáhnout po nepříliš spolehlivých elektromagnetických relé. Svoboda se proto rozhodl pro koncepci, kterou prosazoval proslulý teoretik von Neumann – k paralelní struktuře. Tedy k architektuře stroje, o jaké zatím nikdo v praxi neuvažoval. Ohromný stroj slavnostně spustili v únoru 1958.

Komunističtí byrokraté dál omezovali Svobodovy pravomoci. Jednou přišel ráno do své pracovny a našel tam neznámého člověka. Na otázku, co tam dělá, odpověděl: „Sedněte si někam vedle. Já jsem pověřen, abych politicky kontroloval všechna vaše rozhodnutí.“

Svoboda rozpracovával další zařízení, EPOS 1 (Elektronický počítací stroj). Třebaže Svoboda o kybernetice nikdy nemluvil, patřil k jejím průkopníkům. A samozřejmě se stal zakládajícím členem Kybernetické společnosti ČSAV, která vznikla v roce 1960.

Výzkumný ústav matematických strojů byl jedinou institucí v Československu, která se zabývala touto problematikou v celé šíři. Závistivci a narychlo vykvašení experti se začali do tohoto ústavu strefovat.

Svoboda si uvědomoval, že práci, kterou má rád, může dělat jenom v Americe. Proto od roku 1958 hledal způsob, jakým by i s rodinou ilegálně opustil Československo. Každé léto zajížděli do přístavního města Warnemünde ve východním Německu anebo Wladislawowa v Polsku, aby vyzkoušeli, jestli by nemohli proklouznout na nějakou západní loď. Marně. Po šesti pokusech svitla naděje. V létě 1964 získal docent souhlas k přednáškám ve Švýcarsku. Mohl si s sebou vzít i syna Tomáše. Manželka však pas nedostala. Nakonec se shodli – jediná možnost spočívá v útěku paní přes Jugoslávii, kam se běžně smělo. Přidali se k nim i další lidé z jeho ústavu. Jakmile se Svoboda ohlásil na americkém konzulátu ve Frankfurtu, stala se celá jeho skupina vítanými hosty a získala vstupní víza do USA. Zpočátku pracoval u firmy General Electric v arizonském Phoenixu. Po dvou letech mu Kalifornská univerzita nabídla profesuru. Rodina se přestěhovala do Los Angeles. V Kalifornii se usadila řada českých exulantů včetně jeho žáků a kolegů.

Profesor Svoboda mohl konečně svobodně přednášet a bádat. Založil několik nových kurzů, které se staly mezi posluchači velmi populárními, založil laboratoř pro logické navrhování počítačů a vyškolil řadu úspěšných doktorandů.

Začátkem října 1977 postihl Svobodu těžký infarkt. Požádal o důchod a přestěhovali se k synovi do Portlandu ve státě Oregon. Tomas Svoboda, který se stal úspěšným skladatelem, působí na tamní univerzitě jako profesor hudby.

Antonín Svoboda se chystal na operaci srdce. Ale v neděli 18. května 1980 nenadále zemřel.

V létě 1997 odhalili na domě na Loretánském náměstí, kde vznikal SAPO, Svobodovi pamětní desku. V říjnu o dva roky později odměnil prezident republiky Václav Havel profesora Antonína Svobodu posmrtným udělením medaile Za zásluhy 1. stupně.

Vynikajících vynálezců a matematiků, kteří zazářili po útěku z Československa, je mnoho. V knize Čeští vědci v exilu jich najdete několik: Matematik Václav Hlavatý, který pracoval pro Alberta Einsteina, a Ivo Babuška, jeden ze tří nejvýznačnějších numerických matematiků světa. Počítačový lingvista Bedřich Jelínek, který naučil počítače, aby rozuměly lidskému hlasu. Metalurg Henry Hahn, který vynalezl látku na pokovování umělých kloubů.

Ovšem všichni se hlásili a hlásí k českému národu. A pokud žijí, s chutí jezdí domů, aby pomáhali a radili.

• 1943–46: člen Radiation Laboratory of MIT (vyvinul metodologii návrhů výpočetních mechanismů, aplikoval ji při návrhu analogového počítače, který se stal součástí protileteckého obranného systému MARK56, publikoval např. originální knihu Computing Mechanisms and Linkages),
• 1950–56: navrhl a řídil konstrukci prvního českého počítače SAPO,
• 1958–64: konstrukce druhého samočinného počítače EPOS l a zahájení projektu EPOS2,
• 1964: podařilo se mu odejít m hranice a emigrovat do USA,
• 1965: vědecký pracovník v Generál Electric Co. Research Center,
• 1966–77: profesor na UCLA v oboru Computer Science.

Hlavní přínos v oblastech: Architektura a návrhy počítačů (počítačová aritmetika, odolnost proti chybám, sdílení času a multiprogramování, zřetězené zpracování, paralelní zpracování informaci), metodologie návrhu počítačů (mechanické spojky, metody logických návrhů, automatizace návrhů počítačů) atd.

Zdroj: krajane.net – Karel Pacner

tags: svoboda.xf.cz, ceske pohranici 1938, globální myšlení, jiří oblonský, vynalezci v československu


««« Předchozí text: Programovací jazyk HURÁ Následující text: Počítač ENIAC »»»

Learzi | 3. 7. 2006 Po 18.11 | Osobnosti IT | trvalý odkaz | tisk | 683x

Komentáře k textu

- Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain